Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kamenickošenovské ohlédnutí Ladislava Olivy

Antonín Langhamer

Ladislav Oliva se narodil 21. srpna 1933 v Chudeřicích. Studoval na Odborné sklářské škole v Kamenickém Šenově (1948-1951) a v ateliéru skla prof. J. Kaplického na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1951-1957). Byl výtvarníkem technicko-výtvarného střediska Borského skla v Novém Boru (1957-1964) a Skláren Bohemia v Poděbradech (1964-1969). Učil na Střední průmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově (1965-1966), Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě (1969-1991) a Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově (1991-1994). Spolupracoval s Výzkumným ústavem užitkového skla v Novém Boru, Ústavem bytové a oděvní kultury v Praze, Crystalexem v Novém Boru, Železnobrodským sklem a Sklárnou ÚUŘ ve Škrdlovicích. Žije v Železném Brodě.

*

Až v příštím roce chtěl výstavou připomenout své pětasedmdesátiny a kamenickošenovské Sklářské muzeum mu ji slíbilo uspořádat. Rozhodl se ji připravit sám nejen jako ohlédnutí za svým výtvarně aktivním životem, ale také jako poděkování lidem z místa, kde svou cestu za sklem zahájil. Nevěda, co studium na odborné škole sklářské vůbec obnáší, s pochybnostmi o sobě, zda budu schopný nároky na mne kladené zvládat, jsem brzy poznal, že podstata studia na této škole nespočívá na autoritářských příkazech a kárném postihování se strany vyučujících k žákům, ale naopak, že spočívá v jejich snaze studenta pochopit, v jeho nedokonalostech a nedostatcích mu pomáhat. Kantoři ve spolupracovním vztahu, dělné atmosféře a přátelském povzbuzování nám otvírali srdce, předávali vědomosti, dovednosti i vzor jednání – formovali naše vědomí a výtvarný cit. Vedli nás k práci na sobě – talent je pouze předpoklad možností rozvinu – dá se také promarnit. Chtěl jsem umět kreslit jako Roubíček (on vedl kreslení přírody). Fascinovala mně Khýnova technická dovednost v malírně, jeho bravurní ovládání vlasových štětců … K žákovským nezdarům se stavěl tolerantně s pochopením a osvobozující poznámkou: „Ať to někdo udělá – vždyť jsme to tak chtěli!“ Nejednou takové nepodařené „dílo“ po vytažení z pece hodnotil a jakoby neobratně upustil na podlahu a pak se žákovi nad střepy kajícně omlouval. Žáka nikdy nevystavil stresu a velkoryse pedagogicky řešil i naše studentské recese, které přesáhly míru únosnosti. Měl velké pochopení pro rozvernost mládí a ještě větší srdce. Roubíčkova tvůrčí a pedagogická osobnost nás vyučováním dějin umění a přírodního kreslení (brusiče i navrhování) silně ovlivňovala … A navíc nás v založeném hudebním souboru pojilo Roubíčkovo muzikantství. Spolu s ním jsme kulturně vystupovali na veřejnosti a snad i šířili dobrou pověst školy. Profesor Hásek – velmi rozvážný muž, člověk dobrotivý, usměvavý a žáky milovaný. Svým klidem poněkud kontrastoval vedle rozevláté povahy i gestikulace ředitele Ladislava Havlase … dovoloval mi o přestávkách v rytebně sedat ke stroji, abych si zkoušel, co které kolečko snese, jakou stopu vyznačí. Dnes vím, jak toto „ohmatávání“ je principielně důležité, neboť, uloženo do vědomí, vede k všestranné vybavenosti a jednou se v tvorbě zhodnotí.

Po absolvování pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové se na sever Čech vrátil jako výtvarník technicko-výtvarného střediska Borského skla. Bylo to v době, kdy účast na XI. trienále v Miláně byla středem pracovního zájmu tehdejšího technicko-výtvarného střediska podniku, které také realizovalo podstatnou část exponátů. Zakrátko na to se připravovala účast na EXPO 58 v Bruselu, jež nutně vyvolala potřebu vytvářet novou výstavní kolekci skla, dále výstavy čs. skla v New Yorku a Moskvě 1959 a jiné další. Dalo by se předpokládat, že tato konjunktura úspěchů najde odezvu v exploatování nového výrazu a tvůrčích myšlenek jež tvořily sklo českým, v průmyslové výrobě.  

Všichni, kteří se s ním setkali, vědí, že se na každý úkol, na každé veřejné vystoupení, pečlivě připravuje, že se pokaždé snaží udělat opravdu všechno pro to, aby nic neponechal náhodě. Stejně odpovědně proto s velkým časovým předstihem připravoval svou výstavu tak, aby na ní připomenul to, co bylo – podle jeho názoru, nejdůležitější. Nebyl to snadný úkol, protože se postupně vyrovnával s různými sklářskými technikami a výtvarnými úkoly a překonával malé i větší překážky. Příležitostně se zajímal také o „nesklářské“ výtvarnými úkoly a svůj čas a zájmy dělil mezi výtvarnou práci, úkoly sklářského pedagoga a rodinu.

Příprava šenovské výstavy nebyla snadným úkolem také proto, že výstavní prostory muzea jsou pro přehlídku celoživotního díla až příliš komorní, takže bylo třeba všechny ukázky z něj víc než pečlivě vybírat. Zvažoval, které téma připomene „jen“ přípravnými kresbami nebo technickými výkresy, modely, fotografiemi a realizacemi. Problém byl i v tom, že musel na přání muzea výstavu uspořádat o celý rok dříve, než předpokládal. I s ním se vypořádal, i když se na pravděpodobně mohlo výstavě v příštím roce objevit několik exponátů navíc.

Když před čtyřiceti lety připravoval první samostatnou výstavu ve Východočeském muzeu v Pardubicích, dal úvahám o své činnosti písemnou podobu bez nároku na zveřejnění. Protože ještě po letech umožňují nahlédnout do způsobu jeho uvažování, které se nezměnilo, připomeňme: To ohlédnutí zpátky je zvláštní. Člověk v takovém okamžiku může spatřit prohru a zklamání nad tím, že některé práce ztrácejí svoji platnost, nebo také pocit jistoty, že si naopak svoji působivost podržely. Podle vzájemného poměru těchto protikladných poloh teprve může říci, zda je sám se sebou spokojen. Příliš bych si lichotil, kdybych si myslel, že jsou všechny zdařilé. Spokojím se pouze zjištěním, že dobrých je alespoň dostatek. Radovat se z toho nemohu, neboť současně musím myslet na společenské využití této práce. Je snad jedno, jestli jde o práce charakteru unikátní tvorby, nebo jde o návrh užitkového předmětu, který má být potom ve větší či menší sérii průmyslově vyráběn.

Zajímal se o výtvarné a výrobní problémy broušeného olovnatého křišťálu a později také broušeného sodnodraselného skla, reliéfně pískovaného skla, tzv. ušlechtilého olovolisu a hutního skla, ale také o tavenou skleněnou plastiku. Méně se věnoval malovanému sklu přesto, že se na kamenickošenovské sklářské škole malířem skla vyučil. Jen okrajově se věnoval rytému sklu, ale portrét Abrahama Lincolna z profilu patří do „zlatého fondu“ českého rytého skla. Škoda, že neměl více příležitostí se jako rytec projevit.

Vždycky si přál, aby jeho práce neuspokojily jen výtvarné historiky, o sbírky skla pečující muzejníky, galeristy a sběratele, aby se jeho sklo vyrábělo a prodávalo. Navrhoval takové sklo, které odpovídalo jak technickým možnostem výroby, tak výtvarným požadavkům doby svého vzniku, vycházelo z tradice, ale přinášelo nová, často překvapivá řešení, ale právě v tom byl jeden z jeho problémů: vyžadoval maximální soustředění od všech, s nimiž spolupracoval, takové nasazení při plnění konkrétních úkolů, jaké bylo samozřejmé pro něj. Odmítal jeho záměry znehodnocující kompromisy. Právě to se nelíbilo. Ale nesmířil se s tím, že … hodnota, založená na prostotě výtvarného výrazu, ale výtečné kvalitě řemeslného provedení, klesla na hodnotu běžného bazarového zboží, že náročnost na kvalitu byla mnohdy příčinou jejich vyloučení z výrobního programu.

Jako výtvarník Borského skla přišel s pískovanými talíři a vázami-objekty, jaké se nikdo před ním s tak plastickými dekory neodvážil ani navrhnout. Zajímal se o broušený olovnatý křišťál, který v té době lákal také další výtvarníky. Vytvořil vázy, lahve, sklenice, talíře a misky, které se daly vyrábět, a navíc rozměrný talíř již touto technikou neproveditelný a završil jím vývoj broušeného olovnatého křišťálu. Realizoval jej potom jako tavenou skleněnou plastiku. Byla výzvou k hledání nového výrobního využití pro olovnatý křišťál, který se nejen brousil, ale také lisoval. Problém byl v tom, že se lisovaný křišťál od broušeného vzhledově téměř nelišil. Využíval podobných dekorů, mátl nezkušené zákazníky a tím degradoval broušené olovo.

Na přelomu padesátých a šedesátých let se proto uvažovalo o zavedení nové kategorie lisovaného olovnatého křišťálu –ušlechtilého olovolisu. Měl jinak zhodnotit přednosti křišťálu a kvalitním designem uspokojit náročné spotřebitele. Oliva byl nejdříve vyzván k externí spolupráci a později k přechodu z Nového Boru do Poděbrad.

V roce 1964 jsem přešel pracovat do podniku BOHEMIA v Poděbradech, jehož výrobním programem vedle skla broušeného bylo také sklo lisované, technologie výroby, o níž se dá hovořit jako o výrobě průmyslové. Ruční lis a kovová forma jsou racionálnějšími a tedy ekonomicky výhodnějšími výrobními prostředky. Spojují proces výroby polotovaru a jeho další zušlechťování v jednu operaci. Riziko nerespektování výtvarné hodnoty oproti technikám malby nebo broušení na skle tu není žádné, neboť jaká je forma, takový bude výrobek, první jako tisící. V této době se zdálo výhodným jít do podniku, který se konsoliduje a jeví zájem i ochotu s tímto druhem výroby něco podnikat. Podmínky vnější byly příhodné. V té době se totiž v rámci oboru řešila otázka stagnace výtvarného vývoje lisovaného olovnatého křišťálu, který až dosud přejímal všechny tvarové a dekorové znaky olova broušeného, a co hlavní, z hlediska světového se ukazovalo, že trend výroby olovnatého skla půjde směrem nahoru. Začátek byl slibný …

Jeho lisované žardiniéry byly oceněny v soutěži o vynikající výrobek roku a na výstavách, pozornost jim věnoval odborný tisk, ale výrobního zhodnocení se nedočkaly. Nový olovolis byl náročný jak na sklovinu, tak na provedení, proto bylo snadnější, jako v řadě případů před tím – i potom, jej nevyrábět, než se snažit problémy s ním spojené řešit. Rejstřík vyvzorovaných návrhů ukázal, že technologické nedostatky, jako jsou nečistota skloviny, šlírovitost, chlazení silnostěnných výlisků, leštění, manipulace s výrobkem, oprávka, v neposlední řadě i pracovní návyk skláře, jsou závažnějším problémem na cestě výroby tohoto druhu skla vůbec, ať už se mu říká umělecký nebo standardní lis. Zasahují do pojmu kvalita, nikoliv do pojmu výtvarná hodnota výrobku. To je důležité rozlišit a vést snahy napravovat nedostatky příslušným směrem.

Když se podařilo dotáhnout kolekci nových vzorků až do stadia předání pro nabídku SKLOEXPORTU, čekal jsem od akce větší výsledek. Snad je to víc osobním přáním než obecnou nutností vidět své návrhy ve výrobě …

Z Poděbrad odešel, ale kontakt s výrobou, ani s jejím technickým a výtvarným vývojem neztratil. S Výzkumným ústavem užitkového skla v Novém Boru spolupracoval na využití odstředivého lití, a když se v Ústavu bytové a oděvní kultury vytvářely potřebné předpoklady pro zahájení automatické výroby nápojového skla a využití tzv. malé mechanizace v ruční výrobě, jako externista se na řešení některých úkolů podílel. Příležitostně navrhoval skleněné předměty pro Crystalex v Novém Boru, Železnobrodské sklo a sklárnu uměleckých řemesel ve Škrdlovicích.

*

V polovině šedesátých let si jako externí učitel v oddělení broušení skla na kamenickošenovské sklářské škole ověřil předpoklady pro práci s mládeží a proto projevil zájem o železnobrodskou sklářskou školu. Byl přijat a pověřen vedením jejího oddělení broušení skla. Brzy přiměl žáky k výkonům tam před tím neobvyklým, ale nesetkal se s pochopením.

V letech 1969 až 1991 jsem učil na železnobrodské sklářské škole ...

Tuhý normalizační proces s přispěním zvláště k tomu nadaných jedinců, vytvořil atmosféru nedůvěry, zákazů, příkazů a postihování nejen ve vztahu ke studentům, ale především ve vztahu k vyučujícím a ostatním zaměstnancům. Jako učitel-výtvarník na ní přesto zůstal. Neměl na vybranou. Až začátkem devadesátých let ze školy odešel.

Rád jsem se do Kamenického Šenova vrátil, abych zde těch pár roků před důchodem znovu učil a k mému potěšení ducha mé staré školy znovu pocítil. To už řediteloval profesor Karel Rybáček a pocit vzájemnosti naplňoval atmosféru školy. V novém působišti opět vedl brusiče skla. Využil svých zkušeností a navíc prosadil pro školu novou techniku – tavenou skleněnou plastiku. Výsledky se sice dostavily až po jeho odchodu, ale za to jím iniciované tvarování a přetavování skla v elektrické peci ovlivňuje tvorbu všech oddělení školy dodnes ...

Olivův zájem o tavenou skleněnou plastiku nebyl náhodný. První zkušenosti s ní získal již v polovině padesátých let jako student Vysoké školy uměleckoprůmyslové, když v Kaplického ateliéru vymodeloval a potom v Železnobrodském skle utavil kruhový objekt – talíř Ryby, další v období příprav na Světovou výstavu v Montrealu, kdy pro československý pavilón vytvořit čtyřmetrovou tavenou vitráž z křišťálového skla, a navíc překvapil rozhodnutím nerealizovat ji v Železnobrodském skle, ale v kamenickošenovském Severoskle. Tavená skleněná plastika má rozhodující význam pro jeho výtvarné aktivity od poloviny devadesátých let dodnes.

I když na šenovské škole začínal jako malíř skla a s malbou na skle experimentoval v Borském skle i později, je sochař. Jeho pískované a broušené sklo a olovolis mají sochařské znaky právě tak, jako předměty lité do forem a ještě za horka domodelovávané kovovými raznicemi (Ryby, vázy s nepravidelným okrajem, mísy-objekty připomínající Panskou skálu u Kamenického Šenova), objekty-disky koncem osmdesátých let lité do pískových forem v harrachovském závodu Crystalexu, mísy-lopaty tvarované na zbytcích traverz ve Škrdlovicích aj.

V šedesátých letech se také účastnil sochařských soutěží na pamětní mince (Josef Jungmann, Josef Mánes, J. V. Myslbek). Nepřekvapují proto ani nepřehlédnutelné sochařské kvality jeho tavených plastik z konce devadesátých let 20. a začátku 21. století: Motýlů (1998-2001), Fosilní ryby (2001), Můry (2002), Antonína Dvořáka (2004) a Charóna (2005). Největším a nejpříjemnějším překvapením na šenovské výstavě ale pro mne byl portrét Jana Olivy (2007) a skica k Portrétu otce.

Oliva netvoří snadno a proto k řešení každého výtvarného úkolu přistupuje až po dlouhé a velice pečlivé přípravě. Bylo tomu tak i s jeho tavenými plastikami, když od první „tavenice“ v ateliéru profesora Kaplického k portrétu Jana Olivy uplynulo přes padesát let. Dnes se o tavenou skleněnou plastikou zajímá kde kdo, ale portrét s tak přesvědčivým uměleckým výsledkem dosud, pokud vím, nevytvořil nikdo.

*

Výstava připomíná v kresbách (Sestra Jana a Matka, 1953, Eva Henzlová 1956) a několika realizacích studentská léta u profesora Kaplického, pískované sklo (včetně talířů oceněných zlatou na XII. trienále v Milánu) a vázy zdobené stříbrnou a mědnou lazurou z jeho působení v Borském skle, ušlechtilý olovolis ze Skláren Bohemia v Poděbradech, na modýlku a fotografii vitráž pro Montreal, nápojový soubor z olovnatého křišťálu pro restauraci na EXPO ´70 v Ósace, sádrové modely pohárků pro malou mechanizaci ruční výroby, lité hranované sklo pro Crystalex a jeho provoz EXBOR, předměty pro Škrdlovice a tavené plastiky z posledních let. Jsou na ní také jako tavené plastiky dodatečně provedené portréty-reliéfy Lincolna, Jungmanna, Mánesa a dcery Evy, soška Libuše aj.

Vhodné fotografie nemám. Některé předlohy hledejte v publikacích Czech Glass 1945-1980 (obr. 205, 206, 207, 208, 209, 210 a 212, 213, 214 a 216), Legenda o českém skle (obr. 173), Sklo a světlo 1856-2006 (obr. 162 a 163) a časopise Keramika sklo 3/2006 (obr. 1, 2, 3, 4 a 5). V knize Sylvy Petrové je fotografie talířů horší než v Czech Glass! Jiné možnosti si nevybavuji. V Kamenickém Šenově by bylo vhodné vyfotografovat zejména tavený portrét dcery Evy a Jana Olivy, snad i Libuši …To stačí!

A.L.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář